Na každém obalu krmiva nalezneme slůvko „popel“. Ne jednoho z nás napadlo, proč se do krmiva vlastně takový popel přidává? Chtějí na nás  výrobci krmiv ušetřit, přidávají do krmiv zbytky v rámci výroby, nebo jim rovnou kominíci prodávají saze vymetené z komínů? Či jak to tedy vlastně je? Každý jsme se s tímto termínem někdy setkali a zarazilo nás to, nicméně nakonec jsme to přešli mávnutím rukou a řekli si, že když se tato hodnota objevuje všude, nebude asi nijak nebezpečná a krmivo jsme koupili. Jen málo z nás si poté doma sedlo a začalo „googlit“, co to vlastně ten popel je. Vy, kteří víte = BINGO. A vám, kteří s tímto slůvkem ještě nemáte úplně jasno, pokusíme se vám termín objasnit.  „Popel, hrubý popel aj.“, je termín, který nám říká, kolik minerálních látek je v krmivu obsaženo. A proč tedy popel? Je to prosté. Hodnota minerálních látek se získává po úplném spálení určitého množství krmiva. Jak všichni víme, železo v běžném ohýnku nespálíme. A proto ani další minerální látky nejsou spalitelné. Proto, když si vezmeme například 100 g granulí, necháme je spálit (při jasně  daných podmínkách – viz. níže*) a po spálení nám zůstane 7 g popela, obsahuje krmivo 7% popelovin (tato hodnota se poté uvádí na obal). Co lze do popela tedy zařadit? Například již zmiňované železo, ale i vápník, sodík fosfor, měď a další minerální látky. Na závěr lze tedy říci, že popel se do krmiva nepřidává, ale je součástí použitých surovin v krmivu. A stejně jako na obsah bílkovin bychom tedy měli koukat na obsah popelovin, který by neměl být nijak vysoký, ale ani nízký (kolem 6 – 8% je dnes nejčastější hodnota). * stanovení probíhá bezplamenným spálením vzorku v keramickém kelímku. Nejprve dojde k usušení vzorku při teplotě 103°C po dobu 24 hod. a následně jeho spálení při teplotě 550°C. Spalování probíhá tak dlouho, dokud vzorek nemá světle šedou až bílou barvu = vzhled popel a odtud i název „popeloviny“. 

Psí puberta je věc, která potrápí nejednoho majitele. Z roztomilého štěňátka je najednou nohatý dlouhán, kterého jako by vám někdo vyměnil. Neposlouchá, zlobí, utíká… Ale musí to tak být? Předně je potřeba si říci, že puberta je přirozenou součástí vývoje psích i lidských jedinců. A jako takovou je potřeba ji brát. Jako přirozenou. V naší kultuře bývá puberta často považována za něco špatného a obtěžujícího. A nezáleží, zda přitom mluvíme o dětech, či psech. Jsou to „nevychovaní puberťáci, mlátí s nimi hormony a už by se měli laskavě uklidnit!“ Kolikrát jste něco z toho slyšeli, nebo dokonce sami použili? Pokud ale o pubertě budeme smýšlet takto, bude to pro nás opravdové utrpění. A bude to opravdové utrpění i pro našeho psa. Já si z vlastní puberty vzpomínám na dva výrazné momenty. Ten první přišel hned na začátku. Jela jsem autobusem domů ze školy a přemýšlela o všem, co se dnes ve škole událo, co kdo řekl, jak to asi myslel, co bude, až přijdu domů… A pak jsem si řekla: „A dost! Proč o tom furt přemýšlíš? Poslední dobou neustále o všem přemýšlíš! Vždyť to byla taková pohoda, když jsi o ničem nepřemýšlela a brala věci tak, jak přišly.“ No jo, říkat jsem si to mohla, ale už nikdy to nebylo jako dřív. V určitém věku prostě přijde puberta, hormony začnou pracovat a vše je nové, jiné, složité… Druhým momentem byla hádka s mamkou. Poslala mě s odpadkovým košem a já se rozčílila, že s ním chodím stále jen já a sestra si vždy najde výmluvu. Fakt jsem vypěnila, řvala jsem na ni a - no, měla jsem to, co asi všichni nazveme „pubertálním výstupem.“ A víte co? Cítila jsem se hrozně! Já se tak chovat nechtěla. Nechtěla jsem řešit takové kraviny, nechtěla jsem křičet, nechtěla jsem, aby mi stoupl tlak, vyplavily se stresové hormony. Bylo to vše hrozně nepříjemné po psychické i fyzické stránce. Navíc se výstup odehrál na chodbě panelového domu a já skončila s tím, že jsem musela utéct o patro výš, sednout si na schody, brečet a čekat, až se mi stresové hormony dostanou zase do nějakých přijatelných mezí. Nechtěla jsem, aby mě každý slyšel, aby mě viděli ti, co vyjdou ven. Ale nedokázala jsem v té chvíli jednat jinak. My ale většinou nepřemýšlíme, jak se dotyčný cítí a proč jedná tak, jak jedná. My vidíme jen to, že je to pro nás obtěžující. Že s ním „mlátí puberta“. Psi jsou na tom stejně jako lidé. Oni si nemohou vybrat, zda pubertu mít budou nebo nebudou a ani to, jak přesně bude probíhat. V určitém věku se v jejich těle začínají objevovat hormony, tělo na ně začíná reagovat, vše je najednou jiné a často velmi složité. Takže to, že se k této jeho změně budete stavět odmítavě a pohrdavě ničemu nepomůžete. Naopak tím akorát prohlubujete propast vznikající mezi vámi. Já vím, že je to se psy v pubertě těžké. Ohluchnou, přestanou reagovat na povely a chovají se často naprosto nepředvídatelně. Ale zkuste se moc nerozčilovat. Místo toho s tím počítejte. Psa si zajistěte vodítkem či dlouhou šňůrou. Předejdete tak mnoha problémům a nepříjemnostem. A buďte trpěliví. To neznamená čekat, až to všechno přejde. Trénujte dál, hledejte nové způsoby motivace, zvykejte psa na rozptýlení, ale buďte u toho trpěliví. Pes vám nedělá naschvály. Dělá jen to, co dělá. Co je pro něj přirozené. U fen často dochází k obrovskému zklidnění po prvním či druhém hárání. U psů to tak snadné nebývá. Ale celkově nejlepších změn v chování se dočkáte až s dospělostí. Až se pes srovná se svým tělem, hlavou i světem kolem něj. A to není něco, co by přišlo za pár týdnů nebo za pár měsíců. Ale v závislosti na plemeni je to otázka několika let. Do té doby buďte trpěliví a soustřeďte se na to, jak skvělý ten váš pes je. Jak parádního v něm máte parťáka. I když se právě zdá, že jste pro něj tím nejposlednějším na světě. A především mu buďte oporou. Ukažte mu svět a dejte mu prostor dělat chyby. Mějte pochopení. Nespěchejte na světové výkony. Pubertu jsme měli všichni, tak ji dopřejme i našim psům. Vychovávejte je, trénujte, bez toho se nic nezmění ani s dospělostí. Ale buďte trpěliví a předvídejte i nepředvídatelné. To je to nejlepší, co můžete s psí pubertou udělat.

Tahání na vodítku může být způsobeno mnoha věcmi: pes přehnaně reaguje na okolí, ať už z radosti, agresivity či strachu; pes není zvyklý na dané prostředí a je příliš rozptýlený; nikdo ho nenaučil, jak se má na vodítku chovat a další. A jednou z příčin, o níž mnoho majitelů neví, je také výběr nevhodného vybavení. Velkým problémem bývají příliš krátká vodítka. Pes se během procházky potřebuje seznamovat s okolím a informovat o možných nebezpečích, zdrojích potravy a dalších důležitých věcech. To je přirozené. My to ostatně děláme stejně, když vyjdeme ven a rozhlížíme se. Psi se ale na rozdíl od lidí neorientují tolik zrakem. Dominantním smyslem je u nich čich. Proto potřebují věci očichávat. Pomocí svého nosu zjišťují, kdo tudy prošel před nimi a jaký byl. Zda si na něj mají dát pozor, nebo to je neškodný stařík. Ví, kdo kde značkoval, a rozhodují se, zda mají jeho značku překrýt nebo raději ne. A ví také, jestli tudy neběželo něco k snědku a pokud ano, tak před jakou dobou. Psi dokážou svým nosem přijmout daleko více informací, než my očima. Potřebují ale na to prostor. Potřebují mít možnost očichat trávu podél cesty, označkovat strom, prověřit alespoň část zanechané stopy. A to jim krátká vodítka často neumožňují. Přitom nepotřebují příliš. Velmi často odstraní velkou část potíží s taháním pouze o něco delší vodítko. Na běžnou procházku městem bude ideální vodítko o délce 2-3 metry. To psu poskytne dostatek prostoru ke zkoumání a vy si ho v případě potřeby snadno zkrátíte. Ideální je takové vodítko také při práci s reaktivními psy, kterým dává pocit větší svobody a bezpečí. Jako by mohli kdykoliv z nepříjemné situace utéct. Při jeho výběru se ale neřiďte pouze délkou, ale také šíří a materiálem. Je potřeba volit takové vodítko, které psa udrží a vám padne dobře do ruky. Úzká vodítka se naopak do ruky často zařezávají a znemožňují tím pevné držení. Druhou nezbytností je pak postroj či obojek. U psů, kteří na vodítku tahají či vyráží nečekaně vpřed, doporučuji použití dobře padnoucího postroje. Ten ochrání citlivé části jejich krku, které v tahu často velmi trpí. Bohužel potíže s přetíženou krční páteří či namáhanou štítnou žlázou se většinou ukážou až po delší době. Ve chvíli, kdy už jsou zdravotní potíže psa neúnosné a je potřeba přejít okamžitě k drahému a náročnému léčení. I postroj vám ale může pomoci při odnaučování tahání. Ačkoliv se psu v postroji tahá snáze, není-li na něj zvyklý, může na něm z počátku naopak netahat. Je to dáno tím, že najednou cítí tah a tření na nezvyklých částech těla. Je to podobné, jako když si malé štěňátko zvyká na obojek. Často zastavuje, nechce jít dál, škrábe se. Podobně mnoho psů na postroji netáhne. Toto období ale pravděpodobně nepotrvá věčně. Nakonec si pes na postroj zvykne a bude tahat i na něm. Pokud ale s postrojem začínáte, může to být obrovská pomoc. Pak už stačí jen psa podporovat v klidné chůzi na vodítku, dostatečně odměňovat a pes se vše velmi rychle naučí. Samozřejmě delší vodítko a postroj nebudou vždy řešením a u mnoha psů bude potřeba důsledný trénink. Velice často se ale u svých klientů setkávám s tím, že právě tyto dva prvky vyřeší opravdu veliký díl potíží spojených s taháním na vodítku.

Na to, jak žít se psy, jak je cvičit, jak jim být „dobrým vůdcem“ existuje spousta a spousta rad. Často protichůdných. Za mě je nejdůležitější jedna jediná. Nebojujte. Nepřete se se svým psem, nesnažte se ho obelstít a moc nediskutujte. Zkuste si vzpomenout na někoho ve svém životě, kdo pro vás samotné byl dobrým vůdcem. Kdo vás učil, inspiroval a v jehož blízkosti jste se cítili dobře, svobodně a rádi jste s ním spolupracovali. Pro někoho to byl rodič, pro jiného oblíbený učitel, vychovatel, vedoucí v kroužku či na dětském táboře… Vzpomeňte si na něj a řekněte mi, jaký byl. Já si troufám hádat, že byl klidný. Nebyl to vznětlivý rapl, nenadával pro každou blbost, vlastně nenadával skoro vůbec. Uměl se smát a byla s ním zábava, ale když něco řekl, tak to platilo. Ne proto, že byste se ho báli. Ne proto, že by vám vyhrožoval trestem, nebo trestal neposlušnost. Prostě proto, že to řekl. Věděli jste, že neříká věci, které nemyslí vážně, nebo které nejsou důležité. Neposílal vás spát, aby měl od vás klid, ale protože už jste byli vy i on unavení a bylo potřeba se vyspat. Nedával vám úkoly, které byly příliš těžké, aby vám pak spílal pro chyby. Ale dával vám úkoly tak těžké, aby vám ukázal, že dokážete mnohem víc, než si myslíte. A podporoval vás při jejich plnění. Vedl vás k novým činnostem, novým dovednostem. Se zájmem jste se od něj učili a těšili se na každou další lekci. A určitě se s vámi nikdy nehádal. Nesnažil se vás obelstít. Byl přímý a spravedlivý a vždy jste věděli, na čem jste. Někdy se také zlobil. Ale nezlobil se bezdůvodně a nezlobil se dlouho. Byl spravedlivý a dokázal uznat vlastní chybu. A nehádal se s vámi. Nesnažil se vás provokovat nebo obelstít. Nebojoval s tím, co jste chtěli vy, nebo jací jste ve své povaze. Místo toho hledal kompromisy a cesty, jak můžete být šťastní oba. A přesně takového vůdce si zaslouží i váš pes. Musím říci, že je mi opravdu smutno z toho, kolikrát za mnou lidé přijdou s tím, že se psa snaží v kdečem obelstít a diví se, že to nefunguje. Jak nespravedlivě s ním jednají a myslí si, že si toho nevšimne. Pokud čtete tyto řádky, asi nejste člověk, který by si chtěl na psu vybíjet své frustrace. Který by nebral psa jako partnera a přítele. Přesto se k nim velmi často tak nechováme. Pokud pes dělá něco, co se vám nelíbí, co uděláte? Potrestáte ho? Ani bych nedokázala spočítat, kolikrát se mě lidé zeptali na to, jak mají psa správně potrestat. Ale jen opravdu malá část lidí se zeptá, jak to mají psa skutečně naučit. Jako by to byla jen jeho chyba. Jako by všechna odpovědnost padla jen na něj a jim nezbylo nic jiného, než ho potrestat. Přitom sami nepřijali odpovědnost za to, správné chování psa naučit. Nepřemýšleli nad tím, že každá chyba je především jejich chyba, ne chyba jejich psa. Přecenili ho, neodhadli situaci, nenaučili chování dostatečně dobře. A nebo se prostě jen nesmířili s tím, že všichni děláme chyby. Prosím, nebojujte se svými psy. Hledejte společnou cestu.

Říká se, že zvyk je železná košile. A u psů to platí stejně jako u lidí. Mají rádi své zvyky, své jistoty a svou pravidelnost. Pomáhá jim to, cítit se bezpečně a dobře. A toho by byla škoda nevyužít! Bázlivým psům hodně pomáhá stereotyp. Pravidelný režim, dobře známé místo k odpočinku, vycházky na stejná místa. Právě tímto stereotypem jim můžeme pomoci se v běžném životě cítit klidně a sebevědomě. Naopak u příliš suverénních jedinců si můžeme pomoci tím, že jim tento stereotyp narušíme. Budeme je hodně brát na nová, nezvyklá místa, měnit denní režim, nebo často prát pelíšek. Určité zvyky nám zase mohou pomoci v ovladatelnosti. Pokud je váš pes zvyklý, že po příchodu z práce, venčí spíše on vás, než vy jeho, bude opravdu těžké jeho chování v tuto chvíli měnit. Naopak, pokud se vám podaří vytvořit zvyk, že pes se soustředí na vás už při odchodu z domu, že si venku navzájem věnujete spoustu pozornosti a spolupracujete, bude jednoduché s ním spolupracovat, i když zrovna nemáte náladu. Často toto vídám na cvičišti. Na začátku je pes, který vůbec nevnímá své majitele, nebere si pamlsky, ignoruje hračky. A my musíme vynaložit opravdu velké úsilí na to, aby si zvyknul, nám tu pozornost věnovat, hrát si s námi, nebo cvičit pro pamlsky. Ale jakmile si pes zvykne, práce se stává strašně snadnou. Na hračku nemusíme dlouho upozorňovat, stačí ji psu ukázat. Pamlsky už nemusí být voňavé uzeniny, ale stačí obyčejné granulky a pes je už dopředu připraven s námi spolupracovat. Neříkám, že je snadné takový zvyk vytvořit. Ale pokud vytrváte, hrozně moc se vám to vrátí. Každý dobrý zvyk vám výrazně ulehčí práci do budoucna. A je jedno, zda je to zvyk, že vám pes venku věnuje pozornost, že je zvyklí si s vámi venku hrát, nebo si pouze zvykne, že před silnicí se má zastavit. Je to zvyk a ten je železná košile. Pokud ho vybudujete, bude se ho pes jen velmi obtížně zbavovat. A velmi pomoci mohou i malé rituály, které psa připraví na následující události. Může to být příprava tréninkových pomůcek. Moji psi velmi dobře poznají, kdy připravuji stopovací šňůru na procházku, a kdy připravuji stopovací šňůru na práci na stopě. Kdy se jdeme projít a kdy cvičit. Kdy chci, aby hledali odhozený předmět a kdy pracovali na stopě. Jednoduše proto, že se u každé té činnosti chovám trochu jinak a vždy stejně. Už dopředu je tak připravím na to, co bude následovat. A oni ví. Sami se vnitřně připraví a práce s nimi je pak mnohem jednodušší. Mnoho lidí řekne, že pes musí poslouchat a pracovat stále stejně. Ale ani my nepodáváme stále stejné výkony. Je něco jiného odpovídat dopoledně v pracovní den na e-mail a dělat to samé v neděli po obědě. I když to není nic náročného, naše chuť do práce, ochota, nasazení a vypracování e-mailu budou rozličné. A to samé platí u psů. Neříkám, že můžete chtít po psu zastavení před silnicí pouze na dobře známých místech, kde má zvyk dobře zažitý. Ale bude to tam nejsnazší. A pokud to budete trénovat opravdu jen na pár vybraných místech, pes to nezobecní na každou silnici, to je třeba si uvědomit. Stejně tak, pokud vám pes pravidelně na začátku procházky tahá zběsile za vodítko, nevěnuje vám sebemenší pozornost a očuchává každý roh, bude lepší začít tím, že změníte celé toto chování a postupně jej nahradíte pozorností, než se soustředit pouze na klidnou chůzi na vodítku. Šárka Ševčíková Ozzoteam.cz